Říká-li se, že pes je nejvěrnější přítel člověka, pak o výmarském ohaři to platí dvojnásob. Málokteré jiné plemeno je tak oddané svému pánovi - někteří z nich hovoří přímo o závislosti. Majitelé jiných plemen, dokonce i jiných plemen ohařů, jsou pak často překvapeni, jak silně je na ně jejich šedivý parťák fixován. Zpravidla nejsou zvyklí na to, aby si je pes takto intenzivně hlídal při jakékoliv činnosti v přírodě - na poli i v lese pracuje zásadně pro svého pána, i při obyčejné procházce se stále vrací a svého vůdce kontroluje a někdy se i očima táže, zda pro něho nemá nějaký úkol. V domácím prostředí je to pravý nohsled, doprovází svého pána při každé činnosti, ať je to sledování televize nebo vaření. A samozřejmě nevynechá jedinou příležitost k tělesnému kontaktu a „nasáčkuje“ se pánečkovi do postele, i kdyby byla sebemenší - pokud je mu to dovoleno. Tato věrnost a oddanost se dá považovat přímo za plemenný znak - vždyť podle písemných pramenů byla pozorována už ve středověku u psů, kteří jsou některými autory považováni za prapředky výmarského ohaře. 

V našich zemích je výmarský ohař používán pro lovecké účely prokazatelně od roku 1910, kdy však byl v majetku cizí šlechty. Až na záčátku dvacátých let minulého století přivezl Richard Tománek 2 zahraniční psy- Arga a Gerdu von Rundhof - a začal na nich chovat. Výmarani se tak začali rozšiřovat i v našich zemích, občas posilněni dalšími importy.  A i proto, že za nimi začaly být vidět výsledky, zajímali kynologickou veřejnost stále více. Jejich vrozené vlohy udivovaly i zkušené myslivce, oceňovali na nich obrovskou všestrannost, snadnou ovladatelnost, vášeň pro práci po výstřelu, vynikající nos, systematické a vytrvalé hledání, pevné vystavování, vášeň pro stopování a hlasitost na stopě  i spolehlivost při práci ve vodě. Zájem o plemeno výrazně roste od konce padesátých let, proto byl v roce 1966 založen Klub chovatelů výmarských ohařů , aby dohlížel nad dalším vývojem a především rozvojem plemene. Výmarští ohaři se začali účastnit vrcholných loveckých soutěží u nás i v zahraničí a postupně zaznamenávali významné úspěchy. V současné době jsou v pracovní kariéře nejúspěšnější  Citty od Červenického potoka, Anthony Shefis, Best Alfa Ori a další. 

Zatímco ve střední Evropě se majitelé výmarských ohařů věnovali především lovecké kariéře, v západním světě si již dávno všímali jejich dalších úžasných vlastností. Ostražitost, vrozená ostrost a vášeň ve sledování stop umožnila a umožňuje výmarákům absolvovat také služební výcvik. V USA a Kanadě, kam byli první psi importováni již před druhou světovou válkou, byli dokonce úspěšně používáni jako služební psi policie.

Jejich snaha vyhovět pánovi za každou cenu, snadná cvičitelnost a stopařská vášeň je předurčuje k dalšímu využití, a to záchranářskému výcviku. Psi jsou cvičeni pro různé katastrofické situace, účastní se vlastních soutěží a byli již mnohokrát ostře nasazeni na vyhledávání osob. U nás v této bohulibé činnosti vynikají především svěřenci CHS Artemis Terra.

Především v Americe ale brzy také pochopili, že úžasné vlastnosti výmarského ohaře mohou využít zcela jinak, a to jako mazlíčka a rodinného společníka. Jeho nesporná inteligence, absolutní oddanost a snadná ovladatelnost umožňují zvládnout tohoto, v kohoutku 60-70cm velkého psa, i nejednomu kynologickému začátečníkovi. Jeho ostražitost je výhodou při ochraně vlastního pozemku před nevítanými návštěvníky, vlastní lidské smečce včetně dětí je ale milým a oddaným společníkem. Jeho schopnost empatie je neuvěřitelná, majitel má často pocit, že mu pes čte myšlenky a chybí už jen, aby je slovně okomentoval. Jeho aktivita a temperament vyhovují především aktivním lidem a umožňují jim vykonávat mnoho činností a sportů společně.  Pro zábavu psa, ale i pána, se proto účastní lekcí a soutěží v agiliti, frisbee, dogdancingu,  coursingu.... Výmaři milují každou tuto zábavu, rádi si hrají a jsou nadšeni ve všech situacích, kdy se jim jejich pán zcela věnuje. Takže ani domácí „siesty“ nejsou výmarákům proti srsti, pokud znamenají „rozhovor“ (nebo i mlčení) s jejich pánečky. A to jsou také důvody, proč výmarského ohaře vlastnili jako společníka kromě jiných i herečka a kněžna Grace Kelly, herec Roy Rogers, americký prezident D.D.Eisenhower, a v současné době i herec Brad Pitt nebo polský prezident Bronislaw Komorowski - páneček výmarky jménem Heca... 

Výmarský ohař je v posledních letech ve stále hojnějším počtu zastoupen také na výstavách psů. Ty jsou nutné téměř u všech plemen psů k uchovnění – u výmarského ohaře je to účast alespoň na jedné Klubové nebo Speciální výstavě KCHVO,  které se konají každoročně v různých koutech republiky. Hodnocení nesmí být horší než Velmi dobrá. V současné době ale stále více majitelů předvádí své miláčky pravidelně i na dalších, většinou národních a mezinárodních výstavách psů a často sklízí nemalé úspěchy i v jejich závěrečných soutěžích. Není divu – výmarský ohař je nádherný  pes s ušlechtilou stavbou těla, lehce delšího rámce, šlachovitého, atletického typu, avšak výrazně osvalen. Takové tělo mu dává možnost ladného, elegantního pohybu, který nepostrádá potřebnou rychlost a lehkost. Dle délky a kvality srsti se dělí na dvě samostatná plemena – výmarského ohaře krátkosrstého a dlouhosrstého (blízkým příbuzným je také slovenský hrubosrstý ohař, který se z chovu VO vydělil v 60.letech minulého století). Zájem budí především svou nevšední barvou, která se se může u různých jedinců pohybovat mezi barevnými tóny stříbrošedé, myší šedi a srnčí hnědi, přičemž červenožluté a hnědé pálení , které se občas vyskytne, je nepřípustné. Jedinou další tolerovanou barvou na těle šediváka je bíla, avšak pouze na hrudi nebo prstech nohou a pouze v malém rozsahu. Barva očí také budí často pozdvižení – na rozdíl od většiny jiných plemen a jejich tmavého oka je to barva jantarová (světlejší nebo tmavší), ale u malých štěňat blankytně modrá. Zaujatý pohled výmarského ohaře, který dotváří jeho vysoko nasazené, dopředu překlopené ucho, chytne za srdce snad každého pozorovatele. Ten se ale nesmí nechat zmást – výmar neumí být pouze oním andílkem, ale dokáže svou inteligenci a šikovnost obrátit zcela nežádoucím směrem, pokud bude trpět samotou, nedostatkem činnosti a zájmu pána nebo v případě, že si jej páneček „nechá přerůst přes hlavu“. Potřebuje totiž kromě spousty lásky také pevnou ruku a pravidelný výcvik, při němž unaví nejen své tělo, ale také hlavu. Jakkoliv je to vynikající a chytrý společník, nikdy nesmíme zapomenout na to, že je to stále jenom pes a že hierarchie smečky musí být vždy jasně dána (samozřejmě v pánečkův prospěch). 

Bohužel, stejně jako žádnému jinému plemeni, ani výmarským ohařům se nevyhýbají některé nemoci, jako např. nemoci srdce, očí, pohybového aparátu, neurologické choroby, torze žaludku apod. Ačkoliv se vyskytují spíše výjimečně, přesto se vyskytují. Útěchou nám může být, že jedna z hlavních činností KCHVO spočívá ve sledování a následné eliminaci postižených jedinců z registru chovných psů a v takové chovatelské práci, která zamezí případnému výskytu nemocí u dalších generací. Bohužel, nezodpovědní „chovatelé“ takto vyřazených psů, a to psů různých plemen, se často nevzdají svých – především finančních – plánů a na takto postižených nebo rizikových jedincích nadále chovají. Proto má majitel „papírového“ výmarského ohaře (VO s Průkazem původu) mnohem větší naději, že jejich miláček je a bude naprosto zdráv, než ten, kdo pejska v rámci úspor pořídil „nepapírového“. Zpravidla pak mnohem více nákladů vydá na veterinární péči… Jsou však i jiné vady, díky nimž nemusí být pes zařazen do oficiálního čistokrevného chovu – především zásadní vady v exteriéru a povaze (agresivita, bázlivost) a nedostatky vrozených loveckých vloh (zkoušeny na povinných loveckých zkouškách). Téměř všechny tyto nedostatky mohou být a často také jsou přenášeny do dalších generací a ve skupině „nepapírových“ psů se tak kumulují. 

Výmarský ohař je tedy skutečně všestranný pes. Jeho původní lovecké využití přetrvává a lovecký výcvik včetně zkoušek je stále jednou z podmínek jeho uchovnění. Ale na významu stále více  nabývá jeho využití jako rodinného psa a společníka, nicméně zdaleka nejsou vzácností situace, kdy  právě pořízením výmarského ohaře jako rodinného mazlíčka udělá jeho páneček (a možná častěji panička) první krok směrem k myslivosti. Z lásky ke svému psovi, ze snahy umožnit mu jeho nejpřirozenější a nejmilovanější činnost, tedy práci při lovu, někdy ze zcela pragmatické snahy o uchovnění začne s loveckým výcvikem a ten je oba zcela pohltí. A jsme opět na začátku - výmarský ohař byl a je lovecký pes...